Z vaší země není možné zadat novou objednávku. United States

Student Chung Hoang The Son popularizuje v Jindřichově Hradci kulturu Vietnamu. Jeho cílem je zbourat předsudky a přispět ke společnému soužití Čechů a Vietnamců.

JINDŘICHŮV   HRADEC   |   O 24letém

studentu Sonovi jsem věděl, že čeština není jeho rodná řeč. Proto jsem rozhovor začal otázkou: Které české slovo se vám nejvíc líbí? Odpověděl: Nejkulaťoulinkatější. V té chvíli mě napadlo, že až ho přestane bavit představovat Čechům vietnamskou kulturu, může je klidně učit češtinu.

Když sleduji jména mladých Vietnamců v Česku, překvapuje mě, kolik je mezi nimi Honzíků. Proč jste si ponechal svoje vietnamské jméno?

Protože se Čechům dobře vyslovuje. Když jsem v deseti letech přišel do Čech a představil jsem se ve škole jako Son, což se podle zvyklostí české výslovnosti čte Šon, všichni moje jméno bez problémů přijali.

Zkoušel jste zjistit, jestli jméno Son nemá nějaký český protějšek?

Ve spojení s částí mého prostředního jména znamená ve starovietnamštině Po- stavit skálu. Řecky se skála řekne Petros, takže jsem vlastně Petr. Křestní jména se ve Vietnamu dávají hodně zajímavě. Rodiče mohou pro své děti sami vy- myslet jméno, jaké chtějí. Někdy z toho vznikají i komické situace. Například po válce mívaly rodiny i deset dětí, aby se doplnil stav populace. Jenže fantazie při pojmenovávání některým rodičům došla už u třetího. A tak další děti pojmenovali jednoduše: Čtyři, Pět až Deset.

Opravdu?

Mám ve Vietnamu známého, který se jmenuje Osmička. A není to tam nic neobvyklého. Jsem rád, že vás tyhle věci zajímají, protože tím navzájem poznáváme svoje kultury a odstraňujeme bariéry.

Proč vlastně žijete v Čechách?

Díky svým rodičům. Moje mamka ve Vietnamu studovala ruštinu a chtěla nějaký čas žít v ruském prostředí. Ale tehdy, koncem 80. let, to nešlo, a tak využila možnost pracovat v Československu, aby byla v kontaktu se slovanskou řečí. Přišla sem i s mým taťkou. Zalíbilo se jim tu a už zde po sametové revoluci zůstali natrvalo.   Nakonec zakotvili v Jindřichově Hradci. Já se narodil v roce 1992, ale rodiče mě záměrně nechali u babičky a dědy ve Vietnamu až do mých deseti, abych znal svoje kořeny.

To znamená, že když jste s rodiči začal žít v Jindřichově Hradci, neuměl jste česky.

Znal jsem jen slovo Ahoj, které mě naučil taťka, když mi telefonoval do Vietnamu. Přistěhoval jsem se o prázdninách. Mamka mi koupila obrázkový slovník pro nejmenší a já se každý den musel na- učit čtyři slovíčka. Když jsem šel poprvé do školy, měl jsem strach, protože jsem ještě češtině nerozuměl. Ve třídě mě obklopily děti a hned si se mnou chtěly povídat. A já jim chtěl rozumět. Postupně jsem se naučil česky hlavně díky tomu, že mě české okolí nutilo mluvit

Kdy jste měl pocit, že už dobře rozumíte?

Přibližně po dvou letech, když se mi začaly zdát sny v češtině. V té době jsem měl velkou radost, když mě pochválili zákazníci v obchodě mých rodičů, že jsem jim třeba něco dobře česky vysvětlil.

A co vaši rodiče? Také vás chválili?

Ani ne. Vietnamští rodiče jsou obecně na děti dost přísní. Od začátku jsem musel ze školy nosit samé jedničky. Když jsem dostal dvojku, rodiče hned chtěli, abych si ji opravil. Mysleli to se mnou dobře. Na vlastní kůži poznali, jak se člověk musí snažit, aby se v novém pro- středí uplatnil. Chtějí, abych se měl v životě lépe než oni.

Nepočítají s tím, že jednou převezmete jejich obchod, což asi bývá ve vietnamských rodinách časté?

Bývá to časté, ale moji rodiče na tom netrvají. Chtějí, abych si našel svou život- ní cestu a byl na ní šťastný. Vystudoval jsem gymnázium a v současnosti studuji na Biologické fakultě Jihočeské univerzity.

Zatím všechno, co říkáte, vypadá jako splněný sen v nové zemi. Nikdy se vám nestalo, že byste zažil křivdu jen kvůli tomu, že jste Vietnamec?

Když jsem chodil na základní školu, ně- kdy do mě děti strkaly ve frontě na oběd. Dostal jsem i pěstí do oka. Ale to tak mezi dětmi bývá, když někdo vypadá odlišně. Mnohem víc mě mrzí, když i teď slýchám od některých dospělých, že jsem ting-ťong, čong nebo křovák.

Ale co s tím?

Řešení mě napadlo už kdysi na základní škole. Uvědomil jsem si, že mi ubližovali ti, kteří o mně nic nevěděli. A také nic nevěděli o zemi, odkud pocházím. Když jsme dostali za úkol připravit si zajímavou prezentaci, vyprávěl jsem o Vietnamu. O jeho kultuře, jak se tam žije, jaké jsou zvyky. Všichni se zájmem poslouchali a byli pak ke mně přátelští.

Co vás před třemi lety přimělo k tomu, abyste začal představovat Vietnam i široké veřejnosti?

Televizní reportáž o vietnamské pěstírně marihuany. Redaktoři to podali tak, že Vietnamci v Čechách pěstují marihuanu. Jenomže já žádnou marihuanu ne- pěstuji. Mým cílem je zabývat se hydro- biologií a studovat ryby. To je zároveň i můj veliký koníček. Slušných a pracovitých Vietnamců žije v Čechách hodně a mohou české společnosti prospět. Jen se o tom musejí Češi dozvědět. To jsem si vzal za svůj úkol.

Jak jste postupoval?

Přálo mi štěstí. Do obchodu mých rodičů chodívají nakupovat manželé Langerovi, výrazné postavy jindřichohradeckého kulturního života. Vyprávěl jsem jim o svém záměru a oni mi nabídli, že mi s akcí pomohou. Uspořádali jsme ji na Střelnici. Představili jsme Vietnam po všech stránkách formou divadla, hudby a přednášek. Na pódiu předvedli svoje umění Vietnamci žijící v Čechách a český pěvecký sbor zpíval vietnamské písničky. Sál byl plný, akce měla velkou odezvu.

Velkou odezvu má i výstava tradičního vietnamského textilu v Domě gobelínů, na jejíž vernisáži jste vystupoval.

Oslovila mě ředitelka Domu gobelínů, paní Rita Škodová. Na vernisáž přišlo tolik lidí, že se všichni ani nevešli dovnitř. Svědčí to o jediném: Češi jsou ve své většině tolerantní a zajímají se o cizí kultury. A já jako Vietnamec vím, že ta vietnamská jim má co nabídnout. Výstava tradičního vietnamského textilu potrvá do 4. prosince, všechny zájemce na ni srdečně zvu.